Chovatelská stanice Agamysh -     O nás

O nás aneb jak to začalo

Mít doma pejska jsem chtěla už jako malá, bohužel mí rodiče neměli pro moji touhu pochopení. Jako “náhražka” přicházeli a odcházeli různí papoušci, křečci a jiní hlodavci nebo i kočky. Já však stále pátrala ve své nejoblíbenější knize s názvem “Atlas plemen psů” (Diana Najmanová- Zdeněk Humpál, rok vydání 1981). Vybírala jsem plemena, která by se mi líbila, ze začátku by mi bývala stačila i čivava, pak jezevčík, přes kokršpaněla jsem došla až k těm větším. Bohužel rodiče neodhadli tu správnou chvíli, kdy by mě uspokojili pořízením nějakého kapesního psíka, či voříška. Když mi bylo asi 14 let, přinesla jsem domů, právě na Vánoce, štěně dobrmana. Načasování to bylo pěkné, dárky se přece nevyhazují, že.. jen tak si dovedu vysvětlit, že mě doma i s mým novým kamarádem nevyhodili..

Dostal jméno Kendy a byl s námi necelých 9 krásných let. Byl to živel, pes s neuvěřitelnou spoustou energie, kterého bavilo dělat neplechy, měl radar na lidi, kteří měli ze psů strach a ty pak škodolibě provokoval. Věci, které jsme s ním zažili by vydaly nejméně na jednu knihu, tuším že táta měl v plánu ji i napsat, pak ho ale někdo předběhl.. člověk který tuším později napsal i další o svém soužití s ohařem.. jaká to souhra náhod. Kendy byl mým učitelem ve výcviku psa, v jeho případě se jednalo o výcvik služební. Byl nenahraditelným přítelem při mé cestě pubertou. Zemřel v důsledku nemoci srdce, která je u dobrmanů velmi častá. V té chvíli jsem dalšího psa nechtěla, jakákoli náhrada za něj nepřipadala v úvahu.

O dva roky později jsme začali uvažovat o pořízení pejska. Chyběly mi procházky a přítomnost psiska doma.. Výběrem plemene prošly tři rasy: dobrman, rottweiler a výmarský ohař. Rotvíka jsem vyřadila já, jelikož mi nepřipadal dost aktivní, což já potřebuji. Dobrmana jsem také nakonec zavrhla, abych ho nesrovnávala s Kendym a navíc jsem si uvědomovala, že toto plemeno je přeci jen trochu ostřejší. Volba padla na výmara, tedy na fenečku, z důvodu snažší výchovy, jelikož jsme byli pracovně vytíženi. Ukázalo se, že sehnat fenku VOK je trochu složitější, nakonec jsme přes CHS od červenického potoka dostali kontakt na CHS Ze Zámku Hořovice, kde Arie od červenického potoka očekávala štěnata. Hned jsme si tedy zamluvili fenečku a čekali až se narodí. Další dva měsíce, kdy byla u maminky nám připadaly jako věčnost, během které jsme Hořovice několikrát navštívili a snažili se přijít na to, které štěndo by bylo pro nás to nej.

Pak jsme si Agátku přivezli domů. Původně se mělo jednat pouze o pejska společníka, se základním výcvikem poslušnosti. Tu jsme začali hned a když byly Agatě 3 měsíce, dovedli jsme ji do Hafbezobav, což je myslím dnes už dost známá psí škola, ale přeci jen kdyby někdo nevěděl kam s psíkem, mohu jen doporučit. Bohužel tenkrát ještě nenabízeli lovecký výcvik a jelikož mi došlo, že výmar má prostě lov v krvi, a že bych mu měla dopřát po čem touží, začala jsem pátrat, kde naši slečnu loveckosti naučíme.

Našla jsem výcvik s názvem “Horys lov” a jelikož cvičení probíhalo o víkendech a nedaleko Prahy, bylo rozhodnuto. Naše teprve čtyřměsíční psí holčička poprvé přičichla ke zvěři, kterou jsme jí k její nevelké radosti začali cpát také do mordy. Se zpětným pohledem mohu nyní říci, že některé výcvikové metody praktikované na Horys lovu nebyly úplně nejšťastnější, nebo alespoň ne pro některé psy, naštěstí byla Agáta ještě dost malá a tak se jí moc nedotkly.

V loveckém výcviku jsem s Agátou pokračoaval dál s pomocí slečen Zity a Kristýny Krepsových, paní Květy Kocurové a dalších. Výsledkem byly podzimní zkoušky, které Agáta zvládla ve věku jednoho roku. Touto “maturitou“ se mohla zařadit mezi psy využívané v myslivecké praxi, což jsme také učinili a začali se účastnit honů v MS Orel Lidice a také v bažantnici na Konopišti.

S Agátou jsem ve výcviku neskončila, jen jsem si musela odskočit na mateřskou. Ráda bych ji dovedla ještě na SVP a LZ a nakonec i na VZ, ale to nás ještě nějaká cesta čeká. Agáta si mezitím doufejme taky odskočí na “mateřskou”, aby jí to nebylo líto.. ale o tom více v sekci štěňda.

Závěrem musím napsat, že výmarský ohař zcela naplnil mé očekávání ohledně tohoto plemene, je to pes aktivní, hodící se téměř pro jakýkoli sport (běhání, ke kolu či bruslím, za koně..), zároveň je však také skvělým společníkem, psem který se hodí i do bytu a neskutečně trpělivým zvířetem, pokud se jedná o děti.